Ekonomika konopí: Kolik by stát vydělal na zdanění rekreačního užívání?

Vláda řeší díry v rozpočtu. Krajům chybí miliardy na opravy silnic. Zdravotnictví žádá navýšení. A přitom v sousedním Německu už od loňska tečou do státní kasy stovky milionů eur z prodeje legálního konopí. Česká republika stojí na prahu historického rozhodnutí: legalizovat, nebo dál trestat? Podle propočtů, které redakce získala, nejde jen o princip. Jde o miliardy korun ročně. Když se řekne legalizace konopí, diskuze se v Česku často stočí k jedné ze dvou krajností. Na jedné straně stojí ti, kteří v tom vidí bránu do pekel, na druhé ti, pro které je to především otázka osobní svobody. Oba tábory spolu svádějí válku o principy, zatímco stranou zůstává ležet otázka, která by v jiných odvětvích byla naprosto zásadní: kolik by to vlastně stálo – nebo přineslo? Nejde o řečnickou otázku. V době, kdy se každá miliarda v rozpočtu počítá, začínají i dříve zapálení odpůrci legalizace pomalu přikyvovat nad čísly, která jim leží na stole. A čísla jsou totiž neúprosná. První, co potřebujeme vědět, je, o jak velkém trhu vlastně mluvíme. Podle dat Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti se v Česku pohybuje mezi čtyřmi a půl až pěti sty tisíci lidí, kteří sahají po konopí alespoň jednou měsíčně. Celkový počet lidí, kteří mají s konopím zkušenost, pak přesahuje milion dvě stě tisíc. To není okrajová subkultura. To je zhruba každý desátý dospělý občan této země. A tito lidé za konopí platí. V současnosti peníze putují do rukou dealerů, kteří neodvádí daně, nepodléhají žádné kontrole a jejichž jediným regulačním mechanismem je občasný zásah policie. Pokud by se tyto peníze přesunuly do legálního trhu, začala by z nich plynout daň. Stejně jako z piva, vína nebo cigaret. Otázka tedy nezní, jestli by stát na legálním konopí vydělal. Otázka zní, kolik. Ekonomové, kteří se problematikou zabývají, pracují obvykle se dvěma scénáři. První, konzervativnější, vychází z předpokladu, že legální trh by zpočátku pokryl jen část stávajících uživatelů – zhruba půl milionu pravidelných konzumentů. Každý z nich by podle zahraničních modelů utratil v průměru kolem patnácti set korun měsíčně, což odpovídá zhruba pěti až deseti gramům. Celkový roční obrat by se tak pohyboval kolem devíti miliard korun. Pokud by stát na tento prodej uvalil daň z přidané hodnoty ve standardní sazbě jednadvaceti procent a přidal speciální spotřební daň ve výši deseti procent, jaká je běžná u alkoholu, rozpočet by si přišel na necelé tři miliardy korun ročně. Jen z daní. Bez jediného nákladu navíc. Druhý, ambicióznější scénář počítá s tím, že legální trh přiláká nejen stávající pravidelné uživatele, ale i ty příležitostné, kteří dnes nakupují na černém trhu, a také přitáhne konopnou turistiku. V takovém případě by se počet zákazníků mohl vyšplhat až k sedmi stům padesáti tisícům a průměrná měsíční útrata ke dvěma tisícům korun. Celkový roční obrat by pak přesáhl osmnáct miliard. Při stejném zdanění by státní kasa získala přes pět a půl miliardy korun ročně. Pro srovnání: výběr spotřební daně z alkoholu se v České republice pohybuje mezi pěti a šesti miliardami korun. Konopí by se tak mohlo stát stejným zdrojovým pilířem jako pivo. Čísla o výnosech jsou ale jen jednou stranou rovnice. Tou druhou jsou úspory. Každý rok jsou v Česku za konopnou trestnou činnost stíhány tři až čtyři tisíce lidí. Zhruba deset procent z nich nakonec končí ve výkonu trestu. Jeden den věznění stojí daňové poplatníky přibližně dvanáct set korun. Roční pobyt jednoho odsouzeného tak vyjde na více než čtyři sta tisíc korun. Když k tomu připočteme náklady na policejní práci, soudní řízení a činnost probační a mediační služby, dostáváme se k částce přesahující půl miliardy korun ročně. Peníze, které stát každý rok utratí za to, že někdo pěstuje nebo prodává rostlinu. A to ještě nepočítáme náklady na prevenci, na léčbu závislostí, které v současném systému financuje zdravotní pojišťovny. Zkušenosti z Colorada nebo Kanady ukazují, že regulovaný trh umožňuje daleko efektivnější prevenci a že výnosy z daní lze přesměrovat právě do oblasti veřejného zdraví. Skeptici samozřejmě namítnou, že legalizace přinese i nové náklady. Bude potřeba vytvořit regulační úřad, vyškolit kontrolory, nastavit systém dohledu. A pak jsou tu zdravotní rizika – pokud by legalizace vedla k nárůstu počtu uživatelů, rostly by i náklady na léčbu psychóz a závislostí. Zkušenosti ze zahraničí však tyto obavy zpochybňují. V Coloradu, které legalizovalo konopí před deseti lety, se počet uživatelů mezi dospělými zvýšil jen mírně, zatímco u mladistvých naopak poklesl – legální trh totiž znamená přísnější kontrolu věku než ten černý. A výnosy z daní, které za tu dobu přesáhly dvě a půl miliardy dolarů, šly z velké části právě na školství a veřejné zdraví. Německo, které legalizaci spustilo, počítá s ročními daňovými příjmy přes čtyři a půl miliardy eur po plném rozběhnutí systému. Kanada si od federální legalizace v roce 2018 přišla na více než čtyři miliardy kanadských dolarů. Tyto země nejsou nějakými exotickými laboratořemi. Jsou to naši sousedé a partneři. A jejich zkušenost je jasná: konopí se dá regulovat, zdanit a kontrolovat. Stejně jako alkohol. Česká republika má přitom oproti většině evropských zemí jednu obrovskou výhodu. Nemusíme začínat od nuly. Máme tu dlouhou tradici pěstování, máme tu špičkové odborníky, máme tu infrastrukturu. A podle průzkumů veřejného mínění máme i podporu obyvatel – pravidelné průzkumy STEM dlouhodobě ukazují, že regulaci konopí by uvítalo zhruba šedesát procent Čechů. Proč se tedy nic neděje? Odpověď leží mimo ekonomii. Je v politické opatrnosti, v obavách z mediálního obrazu, v tom, že žádná strana nechce být tou, která „legalizuje drogy“. Je snazší nechat věci při starém a tvářit se, že problém neexistuje. Jenže on existuje. Každý rok projdou rukama dealerů miliardy korun, které by mohly být v rozpočtu. Každý rok platíme stovky milionů za stíhání a věznění lidí, kteří v mnoha případech nikomu neublížili. A každý rok přihlížíme tomu, jak sousední státy vybírají daně z něčeho, co u nás zůstává v šedé zóně. Nejde o to, jestli má někdo chuť si zapálit. Jde o to, jestli si můžeme dovolit nechat ležet na stole miliardy korun, zatímco kraje nemají peníze na opravy silnic, učitelé žádají přidání a zdravotnictví se potácí na hraně. Ekonomická kalkulace je jasná. Otázkou zůstává, jestli politická vůle stačí dojít ke stejnému výsledku.