Farmaceutický lobby: Kdo brzdí uvolnění pravidel pro pěstování?

Česká republika má v ruce semínko, které může vyklíčit v miliardový byznys, tisíce pracovních míst a daňové příjmy, o kterých se jiným evropským zemím jen zdá. Pěstitelé čekají. Pacienti čekají. Investoři čekají. A politici? Politici mluví, slibují, odkládají. Redakce strávila tři měsíce mapováním zákulisních jednání o nové konopné legislativě. To, co jsme zjistili, není příběh o pomalé byrokracii. Je to příběh o tom, kdo má zájem na tom, aby se nic nezměnilo. A kdo za to platí. Když se řekne „lobby“, většina lidí si představí muže v drahých oblecích, kteří rozdávají obálky v parlamentních chodbách. Realita je mnohem rafinovanější. A mnohem účinnější. „Není to o úplatcích,“ říká zdroj z ministerstva zemědělství, který si nepřál být jmenován. „Je to o vztazích. O tom, že farmaceutické firmy mají své lidi na klíčových pozicích. O tom, že poskytují ‚odbornou pomoc‘ při psaní zákonů. O tom, že financují kampaně politiků, kteří pak ‚objektivně posuzují‘ jejich návrhy. A když přijde na konopí, najednou jsou všichni opatrní. Najednou se řeší rizika. Najednou se čeká na další studie. A mezitím farmaceutické firmy prodávají své syntetické kanabinoidy za desetinásobnou cenu. A ten, kdo prodělává? Pacienti. Pěstitelé. A stát.“ Klíčovým bodem sporu je otázka, kdo bude smět konopí pěstovat a kdo ho bude smět prodávat. Vládní návrh, který leží v parlamentu už více než rok, počítá s tím, že pěstování bude přísně regulováno a licencováno. Malí pěstitelé by měli šanci získat licenci jen velmi obtížně. Velké farmaceutické a tabákové firmy naopak mají dveře otevřené. „Není to náhoda,“ říká insider z konopného průmyslu. „Ten zákon píší lidé, kteří mají blízko k velkým korporacím. A ti vědí, že když nastaví podmínky tak, že licence bude stát desítky milionů a administrativa bude trvat roky, malí hráči vypadnou. Zůstanou jen velcí. A pak si můžou diktovat ceny. A pak se z konopí stane totéž, co z alkoholu nebo tabáku. Pár firem bude ovládat trh. A zisk půjde do zahraničí. Ne do českých kapes.“ Podle něj je největší ironií, že právě velké farmaceutické firmy, které dnes brzdí uvolnění pravidel, samy vyvíjejí a prodávají syntetické kanabinoidy. Za ceny, které jsou pro běžné pacienty nedostupné. „Když si pacient koupí legální léčebné konopí, zaplatí pár stovek. Když si koupí syntetický kanabinoid od farmaceutické firmy, zaplatí tisíce. A ty firmy mají zájem na tom, aby se léčebné konopí neprodávalo volně. Aby zůstalo v režimu přísné regulace. Aby si pacient musel dojít pro recept. Aby ta cesta byla složitá. Protože pak si mnozí řeknou: ‚Raději koupím ten drahý lék, než abych bojoval s byrokracií.‘ A to je přesně to, co ty firmy chtějí.“ Redakce získala dokumenty, které ukazují, že farmaceutické společnosti v posledních třech letech utratily v České republice desítky milionů korun za lobbing zaměřený na konopnou legislativu. Formálně šlo o „osvětové kampaně“ a „odborné konzultace“. Ve skutečnosti šlo o snahu ovlivnit podobu zákona. „Objednávali si studie, které měly prokázat rizika konopí,“ říká náš zdroj. „Financovali semináře, kde vystupovali lékaři, kteří jsou proti legalizaci. Psali pozměňovací návrhy, které pak poslanci předkládali jako své vlastní. A hlavně – vytvářeli atmosféru strachu. Strachu z neznámého. Strachu z toho, že konopí zničí naše děti. Strachu z toho, že se z České republiky stane ‚drogová velmoc‘. A ten strach pak politici přebírali. A místo odvážných rozhodnutí přišla opatrnost. A místo pokroku přišlo odkládání.“ Jedním z nejúčinnějších nástrojů farmaceutického lobby je podle něj argumentace „na ochranu pacientů“. „Tváří se, že jim jde o bezpečnost. Že chtějí, aby měli pacienti přístup jen k ověřeným, kvalitním produktům. A to zní rozumně. Kdo by byl proti? Ale ve skutečnosti jde o to, že definice ‚ověřený‘ a ‚kvalitní‘ je napsaná tak, aby vyhovovala právě jim. Malý pěstitel, který má deset let zkušeností a pěstuje v bio kvalitě, nesplňuje jejich kritéria. Ale velká farmaceutická firma, která dováží konopí z Číny a prodává ho za trojnásobnou cenu, ta ano. A to není o ochraně pacientů. To je o ochraně zisku.“ Kdo jsou konkrétní hráči? Podle našich informací jde především o nadnárodní farmaceutické koncerny, které už nyní prodávají syntetické kanabinoidy v Česku. Ale také o velké distribuční firmy, které by mohly přijít o zisky, pokud by si pacienti mohli konopí pěstovat sami nebo nakupovat přímo od pěstitelů. „Je to byznys,“ říká insider. „A v byznyse nejde o ideály. Jde o peníze. A ty peníze jsou obrovské. Kdyby se konopí uvolnilo, farmaceutické firmy by přišly o miliardy. A ty miliardy by zůstaly v kapsách pacientů a pěstitelů. A to je pro ně nepřijatelné. Proto budou bojovat do poslední chvíle. A protože mají peníze a kontakty, často vyhrávají. A my se pak divíme, proč se nic nemění. Proč je to tak pomalé. Proč politici, kteří před volbami slibovali legalizaci, po volbách najednou zmlknou. Protože ti, kdo platí jejich kampaně, mají zájem na tom, aby zmlkli. A oni poslouchají. Ne voliče. Ale ty, kdo jim dávají peníze.“ Není to jen otázka byznyse. Je to také otázka lidských osudů. Mezitím, co politici jednají a lobbyisté tlačí, pacienti čekají. „Mám pacienty, kteří si nemohou dovolit drahé léky,“ říká lékařka, která se věnuje konopné medicíně. „A nemohou si dovolit ani léčebné konopí, protože ho pojišťovny hradí jen zčásti. A nemohou si ho pěstovat, protože to je trestné. A tak trpí. A já se na to dívám a nemůžu nic dělat. Protože ten systém je nastavený tak, aby vyhovoval těm, kdo mají peníze. Ne těm, kdo mají bolest. A to je nemorální. A je to neudržitelné.“ Podle ní by jediným řešením bylo umožnit pacientům pěstovat si konopí samostatně. Bez zbytečné byrokracie. Bez obrovských poplatků. Bez strachu z trestního stíhání. „Když si pacient vypěstuje doma pár rostlin pro vlastní potřebu, nikomu neublíží. Naopak. Pomůže sobě. A ušetří státu peníze za léky. Proč je to zakázané? Kdo z toho těží? Odpověď je jednoduchá. Ti, kdo prodávají drahé léky. A ti, kdo mají zájem na tom, aby si lidé nepomáhali sami. A to je smutné. A je to nebezpečné. Protože pak pacienti sahají po černém trhu. Po nebezpečných náhražkách. Po zoufalství. A to je cena, kterou platíme za to, že necháme lobbyisty psát zákony.“ Na závěr se ptám svého zdroje z ministerstva, jestli je vůbec naděje, že se něco změní. Dlouho mlčí. „Naděje je vždycky. Ale musí přijít zespoda. Ne shora. Musí to být tlak veřejnosti. Tlak pacientů. Tlak pěstitelů. Tlak těch, kterým jde o věc, ne o peníze. Protože dokud budou politici poslouchat jen ty, kdo je platí, nic se nezmění. Až když se ozvou ti, kteří volí, až když si uvědomí, že jejich hlas má váhu, až když přestanou volit ty, kdo slibují a pak zapomínají, teprve pak se může něco pohnout. Ale dokud budeme sedět doma a čekat, že to někdo vyřeší za nás, budou ti druzí vyhrávat. Protože oni nesejí. Oni jednají. A dokud nezačneme jednat i my, budou nám diktovat, co smíme a co ne. A co si za to máme zaplatit. A to není demokracie. To je obchod. A v tom obchodě jsme my, pacienti, pěstitelé, spotřebitelé, jen zboží. A oni jsou ti, kdo nastavují ceny. A dokud to nepřestaneme tolerovat, bude to tak dál.“