Návštěva v lékárně: Jak složité je skutečně dostat recept?

Vstoupil jsem do lékárny. Bílý plášť. Vůně dezinfekce. Fronta. Za pultem lékárnice. Usměvavá. Unavená. „Prosím, mám recept na léčebné konopí.“ Usměvavá přestala být. „Ještě chvilku,“ řekla. A zmizela. Čekal jsem. Tři minuty. Pět. Deset. Za mnou nikdo nebyl. Fronta se netvořila. Lékárnice se nevrátila. Pak přišla. S papírem v ruce. „Nemáme skladem,“ řekla. „Zkuste jindy.“ „Kdy?“ „Nevím. Zkuste příští týden.“ Nevěděl jsem, jestli to je pravda, nebo lež. Lékárnice nevěděla, proč recept potřebuju. Jestli mám rakovinu. Epilepsii. Roztroušenou sklerózu. Nebo jen chronickou bolest. Nezajímalo ji to. Měla problém. Konopí. Sklad. Papírování. Radši ho nemít. Míň starostí. Šel jsem do další lékárny. A další. A další. Třetí lékárna měla. Jedno balení. Za 1 890 korun. „Pojišťovna hradí 90 procent,“ řekla lékárnice. „Platíte 189.“ „To je dobrý,“ řekl jsem. „Ale musíte mít správný recept. Tady chybí razítko. A tady číslo pojištění. A tady…“ Dopisovala. Volala. Kontrolovala. Čekal jsem dalších patnáct minut. Pak mi dala krabičku. „Poprvé a naposledy,“ řekla. „Příště si to vyřiďte jinde.“ Napsal jsem o tom na facebook. Do skupiny pacientů s chronickou bolestí. Zeptal jsem se: „Máte podobnou zkušenost?“ Odpovědí přišlo 137. Během čtyř hodin. Paní z Ostravy: „Čekala jsem tři týdny. Lékárna říkala, že nemají. Pak že mají, ale že recept je špatně. Pak že ho pošlou. Pak že ho nepošlou. Nakonec jsem to vzdala.“ Muž z Brna: „Mám roztroušenou sklerózu. Konopí mi pomáhá. Ale každý měsíc boj. Lékárny nechtějí objednávat. Prý je to moc papírování. Radši prodávají náplasti a léky proti bolesti. Ty jsou jednodušší.“ Sestra z Prahy: „Pracuju v lékárně. Vím, proč to tak je. Léčebné konopí musíme skladovat v trezoru. Každý gram evidovat. Každý recept kontrolovat třikrát. A pak to přijde kontrola. A když je něco špatně, platíme pokutu. Radši to nemáme. Radši prodáme něco jiného.“ Proč je to tak složité? Ptal jsem se lékárníka. Soukromá lékárna. Okraj Prahy. Konopí mají. „Protože systém je nastavený proti nám,“ řekl. „Konopí je léčivo jako každé jiné. Ale zachází se s ním jako s omamnou látkou. Trezor. Evidence. Hlášení. Kontroly. A když uděláte chybu? Pokuta. Když ji uděláte dvakrát? Zavřou vás.“ „Kolik času vám zabere jedna krabička konopí?“ „Asi dvacet minut. Oproti dvěma minutám u normálního léku.“ „Kdo to platí?“ „Nikdo. My. Lékárna. Dvacet minut práce zadarmo. A pak se diví, že to nikdo nechce dělat.“ Ptal jsem se pacientů. Kolik z nich to vzdalo? „Většina,“ řekla jedna žena. „Já to nevzdala. Ale znám deset lidí, co jo. Neměli sílu. Neměli čas. Neměli peníze na ty první pokusy, když to ještě nehradila pojišťovna. Radši trpí. Nebo si pomáhají sami. Na černém trhu. Nebo doma na zahradě. A riskují.“ „Co by se muselo změnit?“ „Aby to bylo normální. Aby to nebylo v trezoru. Aby to lékárnice nemusely schovávat. Aby to nebyla výjimka. Aby to byl lék jako každý jiný.“ Napsal jsem dopis ministerstvu zdravotnictví. Zeptal jsem se: „Proč je léčebné konopí v trezoru? Proč není v běžné regálové zásobě? Proč lékárny nemají povinnost ho mít?“ Odpověď přišla za tři týdny. Dva odstavce. Nic konkrétního. „Děkujeme za váš podnět. Budeme se jím zabývat.“ Kdo se zabývá? Jak? Kdy? Žádná odpověď. Zkusil jsem to jinak. Oslovil jsem lékárnu, která se specializuje na léčebné konopí. Jedna v Praze. Jedna v Brně. Mají skladem. Mají zkušenosti. Mají klid. „Přijeďte k nám,“ řekli. „Máme to. Vydáme to. Nemusíte se bát.“ Ale co ti, co nemají auto? Co ti, co bydlí na vesnici? Co ti, co nemůžou cestovat? Ti musí spoléhat na místní lékárnu. Ta to nemá. Nebo nechce. Nebo se bojí. A tak trpí. Nebo jedou. Nebo to vzdají. Vrátil jsem se do té první lékárny. Stejná lékárnice. Stejný úsměv. Stejná únava. „Už máte skladem?“ zeptal jsem se. Podívala se na mě. Poznala mě. „Ne,“ řekla. „A ani mít nebudeme. Zkuste jinde.“ „Proč?“ „Moc práce. Málo peněz. A stejně to nikdo nechce. Teda vy chcete. Ale většina ne. Tak proč bychom to dělali?“ Vyšel jsem ven. Zamračeno. Foukal vítr. V kapse jsem měl recept. Nepoužitý. Ještě dva týdny platí. Musím najít lékárnu, která to má. A chce to vydat. A má čas. Není to o léčbě. Je to o byrokracii. Poslední otázka. Na pacienta, který to nevzdal. „Proč to děláte? Proč to nevzdáte taky?“ Podíval se na mě. Ruce mu třesou. Nemoc. Parkinson. „Protože mi to pomáhá,“ řekl. „Kdyby mi nepomáhalo, nevzdám to taky. Ale pomáhá. Takže budu bojovat. Každý měsíc. Každou lékárnu. Každou lékárnici, která se na mě mračí. Protože ten klid, který mi to dává, stojí za to. Ten klid, kdy se netřesu. Kdy můžu napsat své vnučce jméno. Kdy můžu podržet hrnek, aniž by mi vypadl. Ten klid stojí za to. I za tu byrokracii. I za ty lékárnice. I za to všechno. Protože bez toho nemám nic. S tím mám aspoň něco.“