Příběh Kateřiny: Jak mi CBD pomohlo vysadit prášky na spaní

První prášek jsem si vzala v jednatřiceti. Byla jsem po rozvodu, bydlela sama v malém bytě v paneláku a svět venku se mi zdál příliš hlasitý. Pamatuju si tu noc přesně. Ležela jsem v posteli, dívala se na strop a věděla jsem, že pokud neusnu do tří do rána, zítřejší den bude katastrofa. Usnula jsem v pět. A v šest jsem vstávala do práce. Druhý den jsem si zašla k praktické doktorce a požádala o něco, co mi pomůže. Vypsala mi Zolpidem. Říkala tomu „lehká pomůcka na spaní“. Trvalo mi osm let, než jsem pochopila, že ta pomůcka mě pomalu ničí. Když se řekne závislost, většina lidí si představí dealera na rohu, injekční stříkačky nebo alespoň jointa, který se kouří tajně za školou. Málokdo si představí úhlednou krabičku z lékárny, která leží na nočním stolku vedle sklenice vody a knihy, kterou stejně nedočtete. A přitom právě tam vzniká jedna z nejrozšířenějších závislostí v České republice. Podle Státního ústavu pro kontrolu léčiv užívá u nás pravidelně hypnotika a sedativa více než půl milionu lidí. A většina z nich začala stejně jako Kateřina – s jednou nocí, s jedním práškem, s jedním „jen na přechodnou dobu“. Kateřině je dnes devětatřicet. Bydlí v malém městě na Moravě, pracuje jako účetní, vychovává sama dceru. Když mi vypráví svůj příběh, sedíme v její kuchyni, pijeme čaj a ona má na klíně ručník, do kterého se občas zaboří obličej, když dojde na těžší místa. „Nebyla to žádná dramatická závislost,“ říká. „Nebrala jsem dvacet prášků denně, nechodila jsem po doktorech s vymyšlenými bolestmi, abych měla recept. Brala jsem jednu tabletu večer. Jednu. Každý večer. Po osm let. A byla jsem přesvědčená, že to zvládám.“ Problém s prášky na spaní, vysvětluje mi Kateřina, není v tom, co dělají, když je berete. Problém je v tom, co udělají s vaším mozkem, když je přestanete brát. „Když jsem si jednou zapomněla krabičku na víkend u rodičů, myslela jsem, že se zblázním. Neusnula jsem vůbec. Celou noc. A další noc taky ne. Tělo si zvyklo na to, že dostane svou dávku, a bez ní prostě nefungovalo. To bylo poprvé, kdy mi došlo, že už to neřídím já. Řídí to ta malá bílá tabletka.“ Kateřina se rozhodla přestat. Nejdřív sama. Snížila dávku na půlku. Týden to šlo. Pak zase na čtvrtku. Tři dny. Pak se zhroutila. Nespala čtyři noci v kuse, začala mít panické ataky, v práci udělala chybu v účetnictví, která málem stála firmu dvě stě tisíc. „Šla jsem k doktorce a ona mi řekla: ‚Tak si to berte dál, když bez toho nemůžete spát. Není to jed.‘ A já jí tehdy uvěřila. Protože to bylo jednodušší. Protože jsem chtěla slyšet, že je to v pořádku. Že nejsem závislá. Že jenom potřebuju pomoct.“ Zlom přišel o rok později. Kateřina začala mít výpadky paměti. Ráno si nepamatovala, co dělala večer před spaním. Dcera jí vyprávěla o nějaké pohádce, kterou spolu četly, a ona si nepamatovala jediné slovo. „To byl moment, kdy jsem si řekla dost. Ne kvůli sobě. Kvůlí Lucii. Představila jsem si, že jednou přijde z tábora a já si nebudu pamatovat, co mi vypráví. Že jí nebudu moct říct, jak se jí tam líbilo, protože jsem celý večer proplula v oparu.“ Začala hledat jinou cestu. Internet, diskuze, skupiny na Facebooku pro lidi, kteří chtějí vysadit hypnotika. A v jedné z nich někdo napsal: „Zkuste CBD. Není to zázrak, ale pomáhá to tělu najít klid bez toho, abyste byli mimo.“ „Byla jsem zoufalá. A zoufalí lidé jsou ochotní zkusit cokoliv. Koupila jsem si olej v lékárně, zaplatila skoro dva tisíce, a v noci, když přišel ten obvyklý pocit úzkosti a já věděla, že za chvíli sáhnu po prášku, dala jsem si pod jazyk dvě kapky.“ První noc se nic zázračného nestalo. Kateřina usnula až kolem druhé, ale nebyla to ta děsivá bezmoc, kterou znala z předchozích pokusů o vysazení. Bylo to spíš takové tiché čekání, při kterém se tělo pomalu uklidňovalo. „Nebyla to rána kladivem. Bylo to, jako když se postupně ztiší hlas v místnosti. Pořád tam byl, ale přestával být tak naléhavý. A já jsem věděla, že tohle by mohla být cesta.“ Třetí noc dala kapky tři. Usnula v jednu. Pátou noc si prášek vůbec nevzala. Poprvé za osm let. „Ráno jsem otevřela oči a plakala. Ne proto, že bych byla šťastná. Protože jsem byla vyděšená. Co když to byla náhoda? Co když to nepůjde podruhé? Ale šlo. A šlo to i potřetí.“ Vysazování prášků nebylo lineární. Kateřina popisuje, že to byla cesta plná pádů. Nocí, kdy si prášek vzala, protože to jinak nešlo. Dnů, kdy pochybovala, jestli má cenu pokračovat. Ale postupně se intervaly prodlužovaly. Ze tří nocí v týdnu bez prášku na pět. Z pěti na šest. A pak najednou přišel týden, kdy si nevzala nic. „CBD mi nedalo žádný high. Nedostala jsem se do žádné euforie. Jen mi to pomohlo ztišit ten vnitřní hluk, který mi nedovoloval usnout. Ten strach, že neusnu. Tu paniku, že zítra bude hrozný den, protože jsem zase nevyspalá. Ten olej mi nějak řekl: ‚Je to v pořádku. Můžeš to zvládnout.‘ A já mu uvěřila.“ Dnes je Kateřina bez prášků na spaní čtrnáct měsíců. Občas má špatnou noc, říká. Občas se probudí ve dvě a už neusne. Ale už to není ta temnota. Už to není ten děsivý pocit, že bez chemie není spásy. „Spánek je jiný než před lety. Není to ten umělý knock-out, kdy se zhroutíte do bezvědomí a ráno se probudíte jako z mlhy. Je to jemnější. Někdy se v noci probudím, přetočím se, a zase usnu. A ráno si pamatuju, co se mi zdálo. A pamatuju si, co mi Lucie říkala večer před spaním. A to je pro mě víc než osm hodin v kuse.“ Ptám se jí, jestli se nebojí, že se závislost vrátí. Chvíli přemýšlí. „Bojím se pořád. Ale už vím, že kdyby se to stalo, mám kam jít. Mám nástroj, který mi pomáhá, aniž by mě ničil. A hlavně – už vím, že spát se dá i bez toho, aby se mozek vypnul jako počítač. Stačí mu jen trochu pomoct najít klid.“ Kateřina dnes patří do facebookové skupiny, kde pomáhá dalším lidem, kteří se rozhodli vysadit hypnotika. Píše jim, že to jde. Že první týdny jsou nejhorší. Že je v pořádku spadnout a začít znovu. A že CBD není kouzelné řešení, ale může být tím prvním krokem. „Když jsem začínala, myslela jsem si, že se mi vysněný stav stane, až najdu ten správný olej, tu správnou dávku, ten správný rituál. Ale teď vím, že to není o tom. Je to o tom, že jsem se rozhodla, že už nechci být otrokem malé bílé tabletky. A CBD mi pomohlo ten slib dodržet. Ne za mě. Ale se mnou.“ Na rozloučenou mi ukazuje svůj noční stolek. Už na něm není krabička Zolpidemu. Jen láhev s olejem, sklenice vody a knížka. Otevřená na straně, kde má záložku. „Tohle je moje svoboda,“ říká a usměje se. „Není to dokonalé. Ale je moje.“