Případová studie: Úspěšná léčba chronické bolesti zad

Sedíme v obýváku panelákového bytu na okraji Brna. Venku prší, za okny hučí doprava, ale uvnitř je ticho. Karel si pomalu sedá do křesla. Každý pohyb je promyšlený, každý záklon hlavy, každé opření zad. Naučil se žít s bolestí. Třináct let. Třináct let, kdy se každé ráno probouzí s otázkou, jestli dnes bude den, kdy to půjde, nebo den, kdy to nepůjde vůbec. A pak před rokem zkusil něco, čemu předtím nevěřil. Konopí. Ne jako zázrak. Jako poslední možnost. Dneska už chodí. Dneska už spí. Dneska už se směje. A říká, že mu to vrátilo život, o který už začínal přicházet. Karel je jednapadesátiletý strojař z Brna. Celý život dělal manuální práci. Dvacet let stál u stroje, zvedal těžké součástky, ohýbal se, otáčel. Tělo mu sloužilo, dokud nepřestalo. „Začalo to pozvolna,“ vzpomíná. „Nějaká pichlavá bolest v kříži, ale to k tomu patří, ne? Dal jsem si prášek, přešlo to. Pak se to vracelo častěji. Pak už to nepřecházelo. A pak jednoho rána jsem se nemohl zvednout z postele. Ležel jsem tam a brečel. Ne bolestí. Bezmocí.“ Bylo mu tehdy osmatřicet. Doktor mu napsal prášky, poslal ho na rehabilitaci. Diagnóza: výhřez ploténky, degenerativní změny páteře, chronická bolest zad. „Začala ta kolotoč. Prášky, které zabíraly, ale přestávaly. Silnější prášky, které zabíraly víc, ale měl jsem z nich mlhu v hlavě. Injekce, které zabraly na týden, pak zase nic. Operace? Ne, na tu je prý ještě čas. Počkejte, až bude hůř. A já čekal. A bylo hůř.“ Karel popisuje ty roky jako ztrátu. Ztrátu práce, protože už nemohl stát u stroje. Ztrátu koníčků, protože ho bolelo všechno. Ztrátu přátel, protože přestal chodit mezi lidi. A nakonec ztrátu sebe sama. „Byl jsem jen ta bolest. Ráno jsem otevřel oči a první myšlenka byla: bolí to. Večer jsem zavíral oči a poslední myšlenka byla: bolí to. A v noci? V noci jsem se budil, protože to bolelo. Přestal jsem věřit, že to někdy skončí. Přestal jsem věřit, že existuje něco, co mi pomůže. A pak mi to začalo být jedno. Už jsem nechtěl nic. Jen aby to přestalo. I kdyby navždycky.“ Jeho žena Jitka sedí vedle a tiše poslouchá. Když se odmlčí, vezme ho za ruku. „Já jsem se o něj bála,“ říká. „Viděla jsem, jak se ztrácí. Jak z něj ta bolest vysává všechno, co miloval. Zkoušeli jsme všechno. Léky, rehabilitace, akupunkturu, psychologa. Nic nezabíralo dost. A pak mi jedna kamarádka řekla, že její manžel má podobné problémy a že mu pomohlo konopí. Nejdřív jsem se smála. Pak jsem to začala googlit. A pak jsem to navrhla Karlovi.“ Karel se na ni podívá a usměje se. Poprvé za celý rozhovor. „Já jsem to odmítl. Konopí? Vždyť to je droga. Vždyť to berou jen feťáci. Vždyť já jsem normální člověk, nejsem žádný magor. Ale ona to nevzdala. Nosila mi články, studie, videa. A já byl zoufalej. A zoufalí lidé jsou ochotní zkusit cokoliv.“ První olej koupili v lékárně. Čisté CBD. Karel si dával kapky pod jazyk, dvakrát denně. Týden nic. Dva týdny nic. „Už jsem chtěl přestat. Říkal jsem si, že je to zase jenom vyhozené peníze. Ale Jitka mě přemluvila, ať vydržím. A pak jednoho rána jsem se probudil a uvědomil si, že jsem spal celou noc. Poprvé za roky. A bolest? Byla tam. Ale byla jiná. Ne ta ostrá, která mě probodávala. Jen taková tupá. Jako by se na chvíli odmlčela.“ CBD fungovalo, ale ne dost. Karel měl stále bolesti, stále nemohl chodit daleko, stále se bál pohybu. Až lékař, který se zabývá konopnou medicínou, mu doporučil vyzkoušet plnospektrální olej s jemným obsahem THC. „Bál jsem se. Vždycky jsem měl za to, že THC je to špatné, že to je ta droga. Ale doktor mi vysvětlil, že v malém množství, v kombinaci s CBD, to může být ten chybějící dílek. Že endokanabinoidní systém potřebuje obě složky, aby fungoval správně. Že je to jako kolo – bez jedné strany se točí jen napůl.“ První týden dával jen kapku večer. Cítil uvolnění, lepší spánek. Žádné psychoaktivní účinky. Po týdnu přidal ranní dávku. A pak se začalo dít něco, co nečekal. „Jednou odpoledne jsem si lehl na postel a zapomněl se. Spal jsem dvě hodiny. Když jsem se probudil, nevěděl jsem, kde jsem. A pak mi došlo, že mě nic nebolí. Poprvé za třináct let. Ležel jsem tam a brečel. Ne bolestí. Úlevou.“ Dnes bere Karel olej pravidelně. Ráno dvě kapky plnospektrálního oleje, večer tři. CBD a THC v poměru asi dvacet ku jedné. Není to žádné velké dávkování. Ale stačí. „Není to tak, že by bolest zmizela úplně. Pořád je tam. Ale už není všude. Už není první a poslední myšlenka dne. Můžu jít na procházku. Můžu si sednout na zahradu. Můžu se dívat na film a nevrtět se pořád na židli. Můžu spát. A hlavně – můžu zase být. Nejenom přežívat. Být.“ Jitka dodává, že největší změna je v jeho náladě. „On se zase směje. Zase si dělá legraci. Zase vymýšlí, co bychom mohli dělat o víkendu. Třináct let byl jako v mlze. A teď je zpátky. Ten chlap, kterého jsem si brala. To je pro mě víc než to, že nemá bolesti. Je to, že je zase tady. Celý. A to je zázrak.“ Karlův příběh není ojedinělý. Chronickou bolestí zad trpí v České republice statisíce lidí. A mnozí z nich objevují konopí jako poslední možnost, když selžou všechny ostatní cesty. Problém je, že ta cesta je stále klikatá. „Sehnat léčebné konopí není jednoduché,“ říká Karel. „Nejdřív jsem musel najít lékaře, který se v tom orientuje. To trvalo měsíce. Pak jsem musel projít administrativou. A pak jsem musel platit. Protože pojišťovna to hradí jen částečně. Ale já to beru jako investici. Do svého zdraví. Do svého života. Protože bez toho bych už nebyl tam, kde jsem. Nebo možná vůbec.“ Dnes už Karel nechodí jen na procházky. Začal pomalu cvičit. Koupil si rotoped, aby posílil záda bez nárazů. A dokonce se vrátil ke svému starému koníčku – rybaření. „Sedět u vody, to je pro záda ideální,“ směje se. „A když chytím rybu, aspoň vím, že ještě žiju. Že to má smysl. Že ta bolest není všechno. Že je za ní život. A já ho chci žít. Zase. Konečně.“ Na závěr se ptám, co by vzkázal lidem, kteří jsou tam, kde byl on před rokem. Kde se probouzejí s bolestí a usínají s bolestí. Kde už nevěří, že se něco změní. „Ať to zkusí. Ale nečekají zázrak přes noc. Není to tak, že si dáte kapku a ráno jste vyléčení. Je to cesta. Trvalo mi měsíce, než jsme našli správné dávkování, správný poměr. Byly dny, kdy jsem chtěl přestat. Ale vyplatilo se to vydržet. A hlavně – ať se nestydí. Není žádná ostuda hledat pomoc. A není ostuda zkusit konopí. Není to droga. Je to rostlina. A mně vrátila život. Když to dokázala u mě, dokáže to i u vás.“ Jitka se na něj podívá a vezme ho za ruku. „A hlavně – ať to nevzdávají. Já jsem ho nechtěla ztratit. A on se nakonec rozhodl, že se neztratí. Že si ten život zaslouží. A když máte někoho, kdo vás podrží, a k tomu něco, co pomáhá, tak to jde. I když to vypadá, že ne. Ono to jde.“ Karel se zvedá z křesla. Pomalu, opatrně, ale sám. Už bez berlí. Už bez té věčné opatrnosti, která ho provázela tolik let. „Tak co, půjdeme se projít?“ ptá se. Venku přestalo pršet. A já si říkám, že možná největší zázrak není v tom, že bolest zmizela. Je v tom, že se vrátila chuť žít. A to je něco, co žádný prášek nenahradí.