Úzkost a město: Jak mi kapky pomohly přežít den v korporátu

Ráno. Budík v šest. První myšlenka: musím vstát. Druhá: nemůžu. Třetí: co bude dnes? Porada v devět, prezentace v jedenáct, oběd s klientem, telefonáty, e-maily, deadline. A v hlavě ten hlas. Ten, co mi říká, že to nezvládnu. Že se ztrapním. Že zapomenu. Že se na mě všichni dívají. Že mě soudí. Že selžu. A já vím, že za hodinu musím vystoupit z postele, obléct si svůj korporátní uniformu, nalíčit úsměv a jít do místnosti plné lidí, kteří čekají, že budu výkonná, chytrá, sebevědomá. A uvnitř se mi kroutí žaludek, buší srdce, ruce se třesou. A já nevím, jestli to dneska dám. Ale pak sáhnu do kabelky. Vytáhnu malou lahvičku. Dám si kapku pod jazyk. A čekám. Když mi poprvé diagnostikovali úzkostnou poruchu, myslela jsem si, že se zblázním. Bylo mi dvacet pět, měla jsem svou první pořádnou práci v korporátu, byt v Praze, všechno, co jsem si vysnila. A najednou jsem se bála. Všeho. Ráno jsem se bála vstát. Cestou do práce jsem se bála, že mi bude špatně v metru. V kanclu jsem se bála, že se na mě všichni dívají. U oběda jsem se bála, že se udusím. Večer jsem se bála, že neusnu. A pak zase ráno. A pořád dokola. A ten strach byl tak silný, že jsem přestala chodit ven. Přestala jsem chodit do práce. Přestala jsem žít. „Byla to spirála,“ vzpomíná. „Čím víc jsem se bála, tím míň jsem fungovala. Čím míň jsem fungovala, tím víc jsem se bála, že selžu. A pak jsem se bála, že o tu práci přijdu. Že o ten byt přijdu. Že o sebe přijdu. A byla jsem na dně. A nevěděla jsem, jak z toho ven.“ Začala jsem chodit na terapii. Brala jsem antidepresiva. Pomáhalo to, ale ne dost. Pořád tam byl ten hlas. Pořád tam byl ten strach. Až kamarádka mi řekla: „Zkus CBD. Já to beru na úzkost a funguje to. Není to zázrak, ale pomáhá to. A když už jsi zkusila všechno, co ztratíš?“ A já zkusila. A poprvé za dlouhou dobu se ten hlas ztišil. Nezmizel, ale ztišil. A já mohla dýchat. Dnes pracuju v korporátu jako projektová manažerka. Mám na starosti týmy, deadliny, klienty. A každé ráno, než vstoupím do budovy, dám si kapku pod jazyk. Někdy dvě. Podle toho, jaký den čekám. „Není to o tom být otupělá. To nechci. Potřebuju být ostrá, soustředěná, výkonná. Ale potřebuju taky vypnout ten vnitřní hluk. Ten, co mi říká, že to nezvládnu. Že na mě všichni koukají. Že se ztrapním. Kapky mi dají prostor. Pár vteřin. Dost na to, abych si řekla: ‚Jsi v pohodě. Zvládneš to. Už jsi to zvládla stokrát. Zvládneš to i dneska.‘ A pak vejdu dveřmi. A funguju. Normálně. Jako všichni ostatní. Jako bych nikdy neměla úzkost. Jako bych nikdy nebyla na dně. Ale já vím, že jsem byla. A vím, že bez těch kapek bych možná nebyla tam, kde jsem. Nebo možná vůbec.“ Co je to úzkost? Pro lidi, kteří ji nezažili, je těžké to popsat. „Není to jen starost. Není to jen nervozita před zkouškou. Je to strach, který nemá důvod. Sedíte v místnosti plné lidí, všichni se smějí, pijí kafe, a vy máte pocit, že se dusíte. Že se na vás všichni dívají. Že každá vaše chyba je vidět. Že každé vaše slovo je špatně. A vy víte, že to není pravda. Víte, že jste schopná, že to umíte, že jste to dělala stokrát. Ale ten hlas je silnější. A vy mu věříte. A pak se třesete. Pak se vám motá hlava. Pak vám buší srdce. Pak utíkáte na záchod a brečíte. A pak se ptáte sama sebe: ‚Proč? Proč se tohle děje? Proč to nezvládám? Co je se mnou špatně?‘ A ta otázka je nejhorší. Protože na ni není odpověď. A vy se topíte. A nikdo o tom neví. Protože se usmíváte. Protože jste v korporátu. Protože se nesmíte ukázat slabá. A tak se usmíváte dál. A uvnitř umíráte.“ CBD mi nezměnilo život. Změnilo mi dny. Každý den, kdy vstanu a dám si kapku, je den, kdy vím, že to zvládnu. Že ten strach přijde, ale já ho zvládnu. Že ta úzkost bude, ale já ji přežiju. Že ten hlas uslyším, ale já mu nemusím věřit. „Je to jako když máte v autě navigaci. Pořád vám říká, kam jet. A vy ji posloucháte. Ale občas se splete. Občas vás pošle špatně. A vy víte, že máte jet jinam. Ale ten hlas je silný. A vy pochybujete. CBD je jako tlačítko, kterým tu navigaci ztlumíte. Nezastavíte ji. Pořád mluví. Ale už není tak hlasitá. A vy slyšíte i sebe. Slyšíte, co opravdu potřebujete. A pak se rozhodnete. A jedete. A přijedete. A jste v pořádku. A to je ten největší dar. Ne to, že úzkost zmizí. Ale že ji zvládnete. Že jí už nepodlehnete. Že vy jste silnější. A to je ten pocit, který stojí za to. Víc než všechny prášky. Víc než všechny terapie. Protože to je vaše síla. A nikdo vám ji nemůže vzít.“ Dneska mám v kabelce vždycky dvě lahvičky. Jednu s CBD na den. Jednu s kombinací CBD a malého množství THC na noc, když nemůžu usnout. A když někdo vidí, jak si dávám kapku pod jazyk, a zeptá se, co to je, odpovím: „Vitamíny. Na nervy.“ A oni se usmějou a jdou dál. A já vím, že to není celá pravda. Ale oni nepotřebují znát celou pravdu. Potřebuju ji znát jen já. A potřebuju vědět, že tu lahvičku mám. Že když se ten hlas ozve, mám čím ho ztišit. Že nejsem sama. Že mám zbraň. A že ji umím použít. A to je ten největší rozdíl. Mezi tím, být na dně, a tím, stát na vlastních nohou. Mezi tím, utíkat, a tím, zůstat. Mezi tím, prohrát, a tím, vyhrát. A já dneska vyhrávám. Každý den. Díky kapce. Díky odvaze. Díky tomu, že jsem to nevzdala. A že jsem si řekla: „Zasloužím si žít. Ne jen přežívat. Žít. Naplno. Se strachem i bez něj. Ale žít.“ A když pak večer přijdu domů, sundám si korporátní uniformu, sednu si na pohovku, dám si poslední kapku dne a zavřu oči. A vím, že jsem to dneska zvládla. Že ten den byl náročný. Že ten hlas byl hlasitý. Ale já jsem byla silnější. A zítra to bude zase. A já to zvládnu zase. Protože už vím, že to jde. Že to jde. Že se dá žít s úzkostí. Že se dá pracovat, milovat, smát se, snít. Že se dá všechno. I když to uvnitř bolí. I když ten hlas mluví. I když se bojíte. Protože ten strach není vy. Je jen váš. A vy jste víc. Mnohem víc. A to je to, co mi kapky připomínají. Každý den. Každé ráno. Každý večer. Že jsem víc. A že to zvládnu. A že to stojí za to. Celý ten boj. Celá ta cesta. Celý ten život. Stojí za to.