Vztahy a relaxace: Jak společné rituály sbližují partnery

Večer. Děti konečně usnuly, práce je na chvíli zapomenutá, mobil odložený na stole displejem dolů. Sedíte naproti sobě na pohovce, každý s vlastním telefonem, každý v jiném světě. Takhle to vypadá u vás doma? Nejste sami. Podle průzkumů tráví průměrný pár v České republice společný čas bez obrazovek jen něco málo přes hodinu denně. A z té hodiny je velká část věnovaná organizaci domácnosti nebo řešení problémů. Když se pak ptáme, proč nám vztahy chřadnou, divíme se. Možná bychom potřebovali zastavit. Možná bychom potřebovali rituál. A možná by v tom rituálu mohla mít místo i malá lahvička s olejem. Když jsem potkala Terezu a Martina poprvé, myslela jsem si, že jsou na začátku vztahu. Dívali se na sebe, smáli se spolu, jejich ruce se dotýkaly. Až později jsem zjistila, že spolu žijí patnáct let a mají dvě děti ve školním věku. „Všichni se nás ptají, jak to děláme,“ řekla Tereza. „A my říkáme, že máme rituály. Že jsme si slíbili, že se neztratíme v té každodenní rutině. A že nám v tom pomáhá jedna malá věc, o které se moc nemluví.“ Tou věcí je CBD. Ne jako zázračný lektvar, který napraví rozbitý vztah. Ale jako nástroj, který jim pomáhá vytvořit prostor, ve kterém můžou být spolu. Opravdu spolu. Bez dětí, bez práce, bez obrazovek. Martina a Terezu jsem pozvala do jejich domova, aby mi ukázali, jak jejich večerní rituál vypadá. Je to obyčejný byt v pražských Vršovicích, plný knih, dětských výkresů a kytkách na okně. Když děti usnou, začíná jejich čas. „Nejdřív si dáme kapku oleje pod jazyk,“ říká Martin. „Každý má svou dávku, každý ji potřebuje jinou. Tereza má CBD, já kombinuju s trochou THC, protože mi to víc uvolňuje svaly po celém dni u počítače. Pak si sedneme na pohovku, pustíme si nějakou klidnou hudbu, a prostě jsme.“ To „prostě jsme“ je podle nich to nejdůležitější. Žádné téma k řešení. Žádný program. Žádný tlak na to, že musí být něco hlubokého nebo romantického. „Prvních deset minut se většinou jenom díváme do zdi,“ směje se Tereza. „Nebo dýcháme. Nebo mlčíme. To CBD nám pomůže sundat ten první nános dne – tu únavu, ten stres, ty starosti. A pak, až to opadne, najednou máme chuť si povídat. Nebo se dotýkat. Nebo jen tak sedět a být spolu. A to je ta chvíle, kdy se vlastně děje to spojení.“ Není to jen o CBD. Je to o rituálu jako takovém. O tom, že mají něco, co dělají spolu, pravidelně, vědomě. O tom, že si ten čas chránili. „Začali jsme před dvěma lety, když jsme byli na pokraji toho, že se rozejdeme,“ přiznává Martin. „Oba jsme byli vyčerpaní z práce, z dětí, z toho, že jsme se neviděli. Když jsme byli spolu, tak jsme se hádali. A když jsme nebyli spolu, tak nám chyběli. Neuměli jsme si vytvořit prostor, kde bychom byli v klidu. A pak nám kamarádka poradila, ať zkusíme CBD večer společně. Nejdřív jsme se tomu smáli. Ale pak jsme zjistili, že to není o tom oleji. Je o tom, že jsme si řekli: ‚Tohle je naše. Tohle si nikdo nevezme.‘ A olej nám pomohl ten slib dodržet.“ Tereza dodává, že důležité je, že rituál nemá žádná pravidla. Někdy si povídají, někdy se jen drží za ruce, někdy skončí u toho, že si dají masáž, někdy usnou na pohovce a vzbudí se až v noci. „Jednou jsme takhle seděli a najednou jsme se dali do pláče oba. Bez důvodu. Prostě jsme cítili, že se nám uvolnilo něco, co jsme v sobě nosili dlouho. A bylo to krásné. A děsivé. Ale byli jsme v tom spolu. A to je ten pocit, který hledáme. Být spolu v tom, co přichází. Neřídit to. Nepospíchat. Jen být.“ Oslovila jsem i další páry, které mají podobné rituály. Zajímala mě různorodost. Někteří používají CBD ve formě čaje, jiní jako součást večerní masáže, někteří si dávají kapky před společnou meditací. Společný je ale jeden vzorec: všichni říkají, že rituál jim pomohl vytvořit prostor, který by jinak neexistoval. „My jsme si koupili speciální podnos,“ říká Veronika, která je s partnerem pět let. „Dáme na něj olej, dvě svíčky, květinu. Je to naše oltář. Když večer zapálíme svíčky, víme, že teď je náš čas. Mobil jde do jiné místnosti. Děti spí. A my jsme tady. Pro sebe.“ Její partner Petr doplňuje: „Já jsem byl původně skeptický. Připadalo mi to jako taková ta esoterika, kterou nemusím. Ale pak jsem si uvědomil, že to není o tom. Je to o tom, že si děláme čas. A CBD je takový pomocník, který nám pomůže zklidnit hlavu. Protože když sedím na pohovce a v hlavě mi jede seznam úkolů na zítřek, nejsem přítomný. A když nejsem přítomný, nemůžu být s ní. Kapky mi pomůžou ten seznam ztišit. A pak můžu být.“ Tereza a Martin mají ještě jeden rituál, který přidali před rokem. Každý pátek večer, když děti usnou, si připraví společnou koupel. „Napustíme vanu, dáme do ní konopné soli, zapálíme svíčky. Pak si dáme kapky, chvíli sedíme na okraji a povídáme si. A pak vlezeme dovnitř. Je to takové malé soukromí. Náš svět. Nikdo k nám nemůže. A v té vodě, v tom teple, se všechno uvolní. Nejen svaly. I ta zeď, kterou jsme si během týdne postavili. A najednou jsme zase blízko.“ Ptám se jich, jestli se nebojí, že by rituál mohl zevšednět. Že by se z něj stala povinnost. „To je přesně to, čeho jsme se báli,“ říká Martin. „Proto jsme si dali pravidlo, že to není povinnost. Když se nám nechce, neděláme to. Když jsme unavení, jdeme spát. Když máme chuť jen tak ležet a nic nedělat, ležíme a nic neděláme. Rituál není otročina. Je to dar, který si dáváme. A když se z něj stane povinnost, přestane být darem.“ Tereza přikyvuje. „Ale víš, co je zajímavé? Od té doby, co jsme to zavedli, se nám skoro nikdy nechce jinam. Protože víme, že tohle je ta nejlepší chvíle z celého dne. Když si vzpomenu na ty večery, kdy jsme seděli každý s mobilem a ani jsme spolu nemluvili… to už nechci. Tohle je tisíckrát lepší.“ Na závěr se ptám, co by vzkázali párům, které by chtěly podobný rituál zavést, ale nevědí jak. „Začněte malými kroky,“ radí Tereza. „Nemusíte hned kupovat podnos a květiny a drahý olej. Zkuste večer odložit mobily na hodinu. Zapalte jednu svíčku. Sedněte si vedle sebe. A dejte si kapku pod jazyk. Nemluvte. Jen buďte. A uvidíte, co se stane. Možná nic. A možná se stane to, že si poprvé za dlouhou dobu uvědomíte, že ten člověk vedle vás je pořád ten, kterého jste si vybrali. Jen jste na to zapomněli.“ Martin dodává: „A nebojte se toho, že to bude ze začátku divné. Všechno nové je divné. Ale když to vydržíte, najednou zjistíte, že se na ten večer těšíte celý den. Že si v práci říkáte: ‚Ještě pár hodin a budeme tam.‘ A to je ten pocit, který stojí za to. Ten pocit, že máte něco, co je jen vaše. A že se na to můžete spolehnout. V tomhle světě, kde se nic nedá plánovat, je tohle ta jedna jistota, kterou máte.“ Tereza a Martin teď připravují večeři. Děti si hrají v pokoji, z kuchyně voní bylinky. Na poličce v obýváku stojí malý podnos se dvěma lahvičkami oleje, svíčkami a sušenou levandulí. „Až děti usnou, zapálíme svíčky,“ říká Tereza a usměje se. „A budeme zase spolu. Jako každý večer. Není to nic velkého. Ale je to naše. A to stačí.“ Venku se stmívá. V bytě se rozlévá světlo lampy. A já si říkám, že možná to největší tajemství fungujícího vztahu není v grandiózních gestech a dovolených u moře. Je v těch malých rituálech, které si pár vytvoří. V té každodenní ochotě zastavit se, odložit starosti a být spolu. A občas k tomu přidat kapku něčeho, co pomůže ztišit ten vnitřní hluk, který nám v tom brání. Protože nakonec nejde o CBD. Jde o to, že jsme si řekli: „Ty jsi důležitý. A já jsem tady. S tebou.“