Život na Žižkově: Jak voní neoficiální hlavní město konopí v ČR

Bydlím na Žižkově. Třináct let. Viděl jsem to tu měnit. Když jsem se nastěhoval, vonělo tu jídlo z čínských restaurací a cigarety z hospod. Dnes? Dnes tu voní konopí. Ne jednou za den. Pořád. Ráno, když jdu do pekárny. Odpoledne, když sedím v parku. Večer, když otevřu okno. Je to tady všude. A nikdo to neřeší. První rok na Žižkově. Zazvonil jsem u sousedů dole. Chtěl jsem si stěžovat. Vůně z jejich bytu mi pronikala až nahoru. Otevřela mi starší paní. Usmála se. „Vy jste ten nový,“ řekla. „Ano, a vadí mi ten zápach.“ „Zápach?“ podivila se. „To voní moje levandule. A taky moje kamarádka. Ta pěstuje konopí. Na artrózu. Voní to krásně, ne?“ Nevěděl jsem, co říct. Odešel jsem. Dneska jsem rád, že jsem si nestěžoval. Paní už nežije. Kamarádka taky ne. A v bytě dole bydlí mladý pár. Ten taky pěstuje. Voní to pořád. A mně to už nevadí. Žižkov je zvláštní místo. Když jdete z Hlavního nádraží, cítíte první náznak. Pak na Seifertově. Pak na Olšanské. Pak všude. Někdo tomu říká „vůně svobody“. Já tomu říkám „vůně domova“. Ptám se lidí v parku. Proč zrovna tady? „Protože se tu nikdo neptá,“ řekne mladý kluk s dredy. „Na Vinohradech by to neprošlo. Na Letný taky ne. Tady jo. Tady je to normální. Jako pivo. Jako kafe. Nikdo neřeší.“ „Policie?“ „Občas přijedou. Ale mávnou rukou. Mají větší problémy než někoho, kdo si zapálí na lavičce.“ Byl jsem na party v jednom žižkovském bytě. Třicet lidí. Malý prostor. Vzduch hustý. Majitel bytu mi ukázal svou pěstírnu. Dvě rostliny. V rohu. Pod lampou. „Legální?“ ptám se. „Do jednoho procenta THC,“ řekl. „Ale kdo to kontroluje? Nikdo. Hlavně, že to voní.“ „Vadí to sousedům?“ „Nevadí. Ti dole taky pěstujou. Ti nahoře zas kouří. Tady je to normální. Kdybych bydlel jinde, možná bych měl strach. Tady ne.“ Místní trafikant prodává CBD. Nemá to v regálu. Musíte se zeptat. „Poptávka je velká,“ říká. „Hlavně starší lidi. Na klouby. Na spaní. Na nervy. Přijdou, zeptají se, koupí. Nikdo neřeší, jestli je to legální. Hlavně, že to funguje.“ „Kolik jich chodí?“ „Denně tak deset. Někdy víc. Někdy míň. Nejvíc před Vánoci. To berou jako dárky. Pro rodiče. Pro prarodiče. Je to lepší než alkohol. A zdravější.“ Potkal jsem policistu na hlídce. Zeptal jsem se ho, co si myslí o Žižkově. Usmál se. „Tady je to klid,“ řekl. „Lidi si kouří, pěstujou, žijou. Nikdo nikomu neublížuje. Kdyby se všude chovali jako tady, nemuseli bychom řešit půlku problémů.“ „Nekontrolujete to?“ „Kontrolujeme. Ale jen když je důvod. Když někdo obtěžuje. Když prodává dětem. Když je agresivní. Jinak? Proč? Vždyť je to jenom rostlina.“ Není Žižkov jen o konopí. Je o tom, že se tu žije jinak. Pomaleji. Volněji. Když jdu ráno do práce, potkávám lidi, kteří si dávají jointa k ranní kávě. Když jdu večer domů, potkávám stejné lidi, jak si dávají jointa k večernímu pivu. Není to žádná divočina. Je to normální. Tady normální. Jednou za mnou přišla sousedka. Nová. Stěhovala se z Vinohrad. „Voní mi tu konopí,“ řekla rozhořčeně. „To voní celý Žižkov,“ řekl jsem. „To není možné. Vždyť je to nelegální.“ „Není. CBD je legální. A i kdyby nebylo, nikdo to neřeší.“ „Já to řešit budu.“ Zavolala policii. Přijeli. Podívali se. Zjistili, že je všechno v pořádku. Odešli. Sousedka se odstěhovala za tři měsíce. Prý se tu necítí bezpečně. Já se tu cítím v bezpečí. Víc než kdekoli jinde. Co z toho plyne? Že tolerance není slabost. Že když necháte lidi žít, žijí. Když je budete hlídat, schovají se. A pak je to horší. Žižkov není vzor pro celou republiku. Je to výjimka. Ale mohlo by jich být víc. Kdybychom se přestali bát. Kdybychom přestali řešit, co kdo dělá ve svém bytě. Kdybychom si uvědomili, že konopí není nepřítel. Je to jen rostlina. Která voní. A ta vůně je tady doma.