Zneužívání systému: Jsou konopné kluby v EU skutečně neziskové?

Španělsko je rájem konopných klubů. Tisíce jich fungují po celé zemi, od Barcelony po Malagu, od Madridu po Valencii. Oficiálně jde o nezávislá občanská sdružení, která pěstují konopí pro své členy na neziskovém principu. Členové platí roční poplatky, klub jim poskytuje bezpečný přístup k legálně pěstovanému konopí, a všichni jsou spokojeni. Alespoň to je teorie. Redakce strávila tři měsíce mapováním sítě českých propojení na španělské konopné kluby. To, co jsme zjistili, se od neziskového modelu liší víc, než by se mohlo zdát. Když se řekne konopný klub, většina lidí si představí útulný prostor s pohovkami, stolním fotbálkem a skupinkou přátel, kteří sdílejí společný koníček. A takové kluby skutečně existují. Jenže vedle nich vyrostla během posledních let úplně jiná struktura – komerční podniky, které si oblékly plášť neziskových sdružení, aby obešly zákon. A Češi jsou u toho v první linii. „Když jedete do Barcelony a zeptáte se na konopný klub, kde mluví česky, najdete jich hned několik,“ říká muž, který si říká David a který se v této komunitě pohybuje už pět let. „Není to náhoda. Češi jsou v tomhle byznysu velmi aktivní. A není to o filantropii. Je to o penězích. Velkých penězích.“ Model konopných klubů vznikl ve Španělsku jako způsob, jak obejít zákaz prodeje konopí. Španělský zákon neumožňuje komerční prodej, ale nezakazuje ani sdružení, která si konopí pěstují pro vlastní potřebu. Kluby tuto mezeru využily. Členové platí vstupní poplatek a měsíční příspěvek, který má pokrýt náklady na pěstování a provoz. Teoreticky jde o sdílení nákladů, nikoli o zisk. Prakticky to vypadá často jinak. „Byl jsem v klubu v Barceloně, kde vstupní poplatek činil padesát eur a měsíční členský příspěvek dvacet,“ popisuje David. „To by samo o sobě nebylo nic divného. Ale ten klub měl dva tisíce členů. Počítejte to: padesát eur od každého na začátku je sto tisíc eur jen na vstupném. A pak dvacet eur měsíčně od dvou tisíc lidí je čtyřicet tisíc eur měsíčně. To je skoro půl milionu eur ročně. A za co? Za pronájem prostoru, za pár lamp a za pěstitele na poloviční úvazek? Někde ty peníze končí. A nekončí v rostlinách.“ Naše šetření se zaměřilo na tři konopné kluby ve Španělsku, o kterých jsme měli důvodné podezření, že jsou propojeny s českými provozovateli. Ve všech třech případech jsme narazili na podobný vzorec. Kluby lákají na sociální sítě, často s českými nápisy, s nabídkou „bezpečného prostředí pro české konopné nadšence“. Vstupní poplatky se pohybují mezi padesáti a sto eury. Měsíční členské mezi dvaceti a padesáti eury. A konopí, které členové v klubu kupují, je účtováno zvlášť – za gram, za předrolovaný joint, za hašiš. „Když si to sečtete, zjistíte, že průměrný člen zaplatí za rok klidně dva tisíce eur,“ vypočítává David. „A klub má stovky, někdy tisíce členů. To není nezisková činnost. To je byznys s marží, o jaké se majitelům legálních obchodů může jen zdát.“ Oslovili jsme několik provozovatelů těchto klubů s žádostí o vyjádření. Většina se neozvala. Jeden z nich, který souhlasil s telefonickým rozhovorem pod podmínkou anonymity, naši argumentaci odmítl. „Děláme to podle zákona,“ řekl. „Jsme registrované občanské sdružení, máme stanovy, platíme daně. Každý člen ví, za co platí. Nikdo není nucen k ničemu. A pokud si někdo myslí, že na tom vyděláváme, ať si zkusí provozovat podobný klub rok. Uvidí, kolik peněz mu zbude.“ Jenže když jsme požádali o nahlédnutí do účetnictví, odmítl. „To je interní věc klubu. Členové mají přístup. Ale médiím ho dávat nebudeme.“ A právě v téhle neprůhlednosti spočívá jádro problému. Konopné kluby ve Španělsku nepodléhají žádné systematické finanční kontrole. Mohou si účtovat, co chtějí. Mohou si rozdělovat zisky, jak chtějí. A nikdo nekontroluje, jestli peníze, které členové platí, skutečně pokrývají jen náklady, nebo jestli končí v kapsách provozovatelů. David tvrdí, že zná případy, kdy se z konopných klubů staly lukrativní podniky, které svým majitelům vynášely statisíce eur ročně. „V Barceloně je jeden klub, který provozuje Čech. Má přes tři tisíce členů. Vstupné má sto padesát eur. Počítejte to. Čtyři sta padesát tisíc eur jen na vstupném. A měsíční poplatky? Dalších šedesát tisíc měsíčně. To je tři čtvrtě milionu eur ročně. A to nepočítám prodej konopí. Za ty peníze byste mohli provozovat pět klubů. Kde končí? To si domyslete sami.“ Davidův odhad nelze nezávisle ověřit. Ale trend, který popisuje, potvrzují i další zdroje. Čeští provozovatelé konopných klubů ve Španělsku jsou mezi místními známí jako ti, kteří to posunuli na úplně novou úroveň. A ne vždy v dobrém slova smyslu. Proč tolik Čechů míří právě do Španělska? Odpověď je jednoduchá. V Česku je konopí legální jen do jednoho procenta THC. Ve Španělsku je systém konopných klubů tolerován, i když se v nich pěstuje konopí s mnohem vyšším obsahem THC. A Češi, kteří se v tomto oboru pohybují už léta, mají znalosti, kontakty a kapitál, který mohou zúročit. „Je to logický krok,“ říká David. „Když nemůžete podnikat v Česku, podnikáte tam, kde to jde. A Španělsko je zatím ráj. Ale ten ráj se pomalu uzavírá. Městské úřady v Barceloně začínají kluby zavírat. Policie častěji vstupuje. A když se podíváte, které kluby zavírají jako první, jsou to právě ty s nejvyššími poplatky, ty, kde se to přehnalo. A často jsou za nimi Češi.“ Naše šetření nenaráží jen na Španělsko. Podobný model se začíná objevovat i v dalších evropských zemích, které legalizovaly konopí nebo zavedly pilotní projekty. V Německu, kde od loňska fungují konopné kluby v rámci přísně regulovaného modelu, už se objevily první zprávy o tom, že někteří provozovatelé zkoušejí českou cestu – vysoké poplatky, neprůhledné účetnictví a podezřelé propojení s komerčními subjekty. Německý model je naštěstí přísnější. Kluby nesmí mít více než pět set členů, podléhají přísné kontrole a musí dokládat, že konopí nepřesahuje hranice klubu. Ale i tam se najdou mezery. „Je to jako s každým byznysem,“ říká David. „Dokud je něco nelegální nebo napůl legální, marže jsou obrovské. A když jsou marže obrovské, přitahuje to lidi, kteří nejsou zvyklí na regulaci. A pak to celé skončí tím, že stát zpřísní pravidla pro všechny. A ti, kdo to dělali poctivě, na to doplatí.“ Ptáme se Davida na závěr, jestli vůbec existuje způsob, jak provozovat konopný klub férově. Chvíli přemýšlí. „Asi jo. Ale musíte být ochotní vydělávat málo. Nebo vůbec. Musí vám jít o tu komunitu, ne o peníze. A to je v dnešní době vzácné. Většina lidí, které v tomhle byznysu potkám, má spočítáno, kolik jim který člen přinese. A to není duch konopného hnutí. To je byznys. Jen si říká neziskový, aby se vyhnul daním a regulacím.“ Až se jednou bude v Česku diskutovat o legalizaci konopí, určitě padnou argumenty o španělském modelu jako o vzoru. Konopné kluby jako alternativa k velkým korporacím. Komunitní pěstování jako cesta, jak udržet konopí mimo dosah tabákových gigantů. Ale naše šetření ukazuje, že model, který vznikl jako alternativa ke komerci, se sám stal komercí. Jen bez kontroly, bez daní a bez odpovědnosti. A to není vzor, který bychom si měli přát.