Zpověď dealera: Proč lidé stále nakupují na ulici, když existuje CBD?

Potkali jsme se v zapadlé restauraci na okraji Prahy, kam chodí jen místní a kde se nikdo neptá na jméno. Má za sebou deset let na černém trhu s konopím. Nikdy nebyl chycen. Nikdy neměl násilný trestný čin. Prodával jen lidem, které znal, nebo které mu doporučili jeho zákazníci. Říká si, že byl „slušný dealer“. Vím, že to zní jako oxymóron. Ale když mi začal vyprávět, proč jeho byznys pořád funguje, i když jsou všude automaty s CBD a na každém rohu e-shop s oleji, začal jsem chápat, že ta otázka není tak jednoduchá, jak se zdá. „Lidi si často myslí, že prodávám tvrdý drogy,“ říká hned na úvod. „Ale já prodávám jen konopí. Květ, hašiš, občas nějaké edibles. A dělám to proto, že to lidi chtějí. A protože to legálně neseženou. Nebo aspoň ne to, co opravdu potřebují.“ Je mu devětatřicet. Má normální práci, byt, přítelkyni. Konopí prodává večer a o víkendech. Když se ptám, proč to dělá, když riskuje, odpovídá bez zaváhání. „Protože kdybych to nedělal já, dělal by to někdo jiný. Někdo, komu by šlo jen o peníze. Někdo, kdo by do toho přimíchával sračky, kdo by to vážil nakřivo, kdo by prodával dětem. Já mám své zákazníky. Většinou jsou to lidi mezi třiceti a padesáti. Normální lidi. Učitelé, účetní, jeden advokát, pár řemeslníků. Nechtějí být zhulení. Chtějí si večer zapálit a odpočinout. Chtějí se vyspat. Chtějí mít klid v hlavě. A CBD jim na to nestačí.“ To je klíčová věta, která zazní několikrát během našeho rozhovoru. CBD nestačí. „Když někdo přijde a řekne mi, že má úzkost, že nespí, že ho bolí záda, nenabídnu mu květ s dvaceti procenty THC. To by bylo kontraproduktivní. Dám mu něco vyváženého. Poměr jedna ku jedné, nebo dvě ku jedné ve prospěch CBD. Ale to v automatu nekoupí. V automatu je jen CBD. A to má své místo, to není k zahození. Ale pro někoho, kdo má skutečné problémy, to prostě není dost silné.“ Podle něj je největší iluze českého konopného trhu představa, že CBD je náhrada za konopí s obsahem THC. Není. Je to jiný produkt. Pro jiné účely. Pro jiné lidi. „Znám lidi, kteří přešli z klasického konopí na CBD a jsou spokojení. Třeba ti, co už nechtějí ten psychoaktivní efekt, ale chtějí si zachovat rituál. Ale znám mnohem víc lidí, kteří zkoušeli CBD a pak se vrátili ke mně. Protože jim to nepomohlo. Nebo jim to pomohlo jen částečně. A oni potřebují víc. A to víc jim legální trh nenabízí.“ Ptám se ho, jestli se nebojí konkurence. Vždyť CBD je všude. Legální, levné, dostupné. Usměje se. „Víš, kolikrát jsem za poslední rok ztratil zákazníka kvůli CBD? Možná dvakrát. A oba se vrátili do měsíce. Protože to, co koupili v automatu, nebylo to, co hledali. A to, co koupili v e-shopu, mělo pachuť po chemii, nebo to vůbec nefungovalo. Já prodávám konopí, které znám. Vím, kde roste, vím, kdo ho pěstuje, vím, jak je skladované. Mám to odzkoušené. A moji zákazníci vědí, že když ode mě něco koupí, dostanou to, co si myslí, že dostanou. To je hodnota, která se těžko nahrazuje.“ A co kvalita? Není to náhodou tak, že legální trh by měl mít vyšší kvalitu? „Kvalita není o tom, jestli je to legální nebo nelegální. Kvalita je o tom, kdo to pěstuje a jak. Znám lidi, kteří pěstují doma pod lampou a dělají to s láskou. A znám legální pěstírny, kde jde o kvantitu, a výsledek je průměrný. Legální neznamená automaticky kvalitní. A nelegální neznamená automaticky špatné. Je to o lidech. Ne o paragrafech.“ Zajímá mě, kdo jsou jeho zákazníci. Představuju si mladé lidi, studenty, alternativní typy. Ale realita je jiná. „Můj nejstarší zákazník má sedmdesát let. Je to důchodce, který si léčí bolesti zad. Zkoušel léky, zkoušel CBD, ale pomáhá mu až konopí s vyšším obsahem THC. Nemá na to recept, protože jeho doktor mu ho nechce napsat. Tak chodí ke mně. A je to jeden z nejvděčnějších lidí, které znám. Vždycky mi přinese něco upečeného nebo zaváraného. A říká: ‚Honzo, bez tebe bych to nedal.‘ A já vím, že to myslí vážně.“ A pak jsou tu ti, které bychom čekali. Lidé kolem čtyřiceti, padesáti, kteří mají zodpovědnost, práci, rodinu. „Nehledají žádné extáze. Chtějí večer po náročném dni vypnout. Místo aby si dali tři panáky, dají si jointa. Ráno vstanou, jdou do práce, fungují. Nikdo by neřekl, že užívají konopí. A to je přesně ten typ člověka, kterému by legální trh měl sloužit. Ale neslouží. Protože legální trh jim nabízí buď CBD, které nestačí, nebo léčebné konopí na předpis, který je složité sehnat. A tak zůstávají u mě. Nebo u někoho, jako jsem já.“ Ptám se ho na etiku. Není to přece jenom ilegální? Nerozmnožuje svým byznysem černý trh a s ním spojená rizika? Dlouho mlčí. „Chápu tu otázku. Ale podívej se na to takhle: Já neprodávám dětem. Neprodávám lidem, kteří mají psychické problémy, které by konopí mohlo zhoršit. Když vidím, že někdo přichází poprvé a je ve špatném stavu, pošlu ho pryč. Nebo mu poradím, ať zkusí nejdřív CBD, ať jde k lékaři. Já nejsem dealer, který by prodával cokoliv komukoliv. Já jsem někdo, kdo zajišťuje konopí lidem, kteří by ho stejně sehnali někde jinde. A kdyby ho nesehnali u mě, sehnali by ho na ulici. Od někoho, kdo by jim prodal konopí s pískem, s plastem, s něčím, co nechtějí. A to mi přijde mnohem horší.“ A co peníze? Není to přece jenom o tom, že na tom vydělává? „Vydělávám. To jo. Ale nejsem boháč. Mám normální práci, tohle je přílepek. A ty peníze, co na tom vydělám, jdou zpátky do toho, abych měl kvalitní zboží. Abych mohl vybírat. Abych nemusel prodávat cokoliv. Abych mohl říct ne, když je něco špatné. A to je něco, co si legální trh nemůže dovolit. Tam se prodává všechno, co se urodí. I když je to špatné. Já si můžu vybrat. A moji zákazníci vědí, že když jim něco nabídnu, je to prověřené.“ Na závěr se ptám, co by změnil, kdyby mohl. „Aby bylo legální pěstovat si doma pár rostlin pro vlastní potřebu. Bez omezení na procento THC. Aby si každý mohl vypěstovat to, co mu vyhovuje. Aby nemusel chodit k někomu jako já. Aby ti důchodci s bolestmi zad měli klid. Aby ti normální lidi s normálními životy nemuseli riskovat, že přijdou o práci nebo o rodinu, protože si večer zapálili. To by byla změna. Ale dokud to tak není, budu tady. Protože lidi mě potřebují. A já jim můžu pomoct. A to je pro mě víc než strach z toho, že mě někdy zavřou.“ Vstává, platí za své pivo a chystá se odejít. „A víš, co je na tom nejvtipnější?“ otočí se ještě u dveří. „Kdyby to zlegalizovali, byl bych nejšťastnější člověk na světě. Protože bych konečně nemusel lhát. Nemusel bych se bát. A mohl bych dělat to samé, co dělám teď, jen legálně. Prodávat lidem to, co potřebují. A to je sen. Ale zatím je to jen sen. Takže se měj. A když budeš potřebovat, víš, kde mě najdeš.“ Dveře restaurace se zavírají. Venku prší. A já přemýšlím o tom, kolik dealerů jako on existuje v této zemi. Ne ti, co prodávají dětem pervitin. Ne ti, co stojí za rohem a nabízejí prášky. Ale ti, co zásobují normální lidi něčím, co legálně nemůžou dostat. A jestli je skutečným problémem oni, nebo systém, který je vytvořil.