Sedíme v zapadlé hospodě na okraji Plzně, kam chodí jen místní a kde se nikdo neptá na jméno. On má za sebou patnáct let u uniformovaných složek, z toho posledních sedm u protidrogového oddělení. Mluvíme už druhou hodinu, ale teprve teď, když má třetí pivo a cigaretu došláplou do popelníku, říká větu, kterou si musel nejdřív srovnat sám v sobě. „Víš,“ začne a odmlčí se. „Já už vlastně ani nevím, proč to dělám.“
Nechce být citován jménem. To chápu. Jeho příjmení by mu mohlo přinést problémy, které nepotřebuje. Ale příběh, který mi vypráví, není jen jeho. Je to příběh desítek jeho kolegů, kteří nastoupili k policii s představou, že budou chránit společnost před skutečným nebezpečím, a skončili u toho, že zabavují kytky šedesátiletým důchodcům s artrózou.
„Když jsem začínal, myslel jsem si, že budeme chytat dealery, kteří prodávávají dětem pervitin nebo heroin,“ říká. „A místo toho trávím hodiny v bytech, kde najdu tři rostliny pod lampou, které pěstuje nějaký děda, aby si ulevil od bolesti zad. A ten děda se před náma třese, brečí, a já mu musím sepsat protokol a odvézt ho na služebnu. Víš, kolikrát jsem za poslední rok dělal domovní prohlídku u skutečného dealera? Ani jednou. Ale u pěstitelů jsem byl snad dvacetkrát.“
Jeho výpověď není výjimkou. Podle statistik Policejního prezidia tvoří konopné delikty dlouhodobě největší část agendy protidrogových oddělení. A drtivá většina z nich se netýká organizovaného zločinu, ale obyčejných lidí, kteří si doma pěstují pár rostlin pro vlastní potřebu. Nebo pro potřebu svých nemocných blízkých.
„Nejhorší je, když jedeme k někomu, o kom víme, že to dělá kvůli nemocnému dítěti nebo partnerovi,“ pokračuje. „To si pak říkám, že ten systém je úplně mimo. Vezmeme mu rostliny, sebereme mu olej, který si sám vyrobil, a on pak týden brečí, že se jeho žena zase budí s nočními děsy. A my jsme tomu všemu dali razítko ‚zásah proti drogové kriminalitě‘. Čestný úkol, co říkáš?“
Ptám se ho, jestli někdy zvažoval, že by něco přehlédl. Že by se otočil a šel dál. Chvíli mlčí.
„Byl jeden případ. Před třemi lety. Starší pán, skoro sedmdesát. Manželka měla rakovinu v terminálním stádiu. On pěstoval pár rostlin a dělal z toho olej, aby jí ulevil od bolesti. Měli to doma celé zařízené jako malou lékárničku – váhy, kapátka, lahvičky, deník s dávkováním. Když jsme vešli dovnitř, seděla u okna, byla napojená na kyslík, a on se na nás podíval a řekl: ‚Prosím vás, jen jí to nechte, ona už nemá moc času.‘“
Odmlčí se a dopije zbytek piva.
„Já jsem ten den napsal tu zprávu. Udělal jsem všechno podle předpisu. A pak jsem jel domů a hodinu seděl v autě před barákem a nemohl jsem vystoupit. Manželka se mě ptala, co se stalo. Řekl jsem jí, že jsem unavený. Ale nebyl jsem unavený. Byl jsem znechucený sám ze sebe.“
Nejde přitom jen o morální dilema. Jde také o to, že podle jeho zkušeností je současný systém nejen krutý, ale také naprosto neúčinný.
„Když zabavíme někomu doma tři kytky, tak si za čtrnáct dní koupí semínka znova a začne od začátku. Nic jsme nevyřešili. Akorát jsme mu zničili tři měsíce práce, způsobili mu psychickou újmu a zatížili soudní systém. A pak přijde naše oddělení s hlášením, že jsme ‚zajistili ilegální pěstírnu‘, a nadřízení se tváří spokojeně. Je to divadlo. Celé je to jen divadlo.“
A co skuteční dealeri? Ti, kteří prodávají dětem syntetické drogy, kteří do konopí přimíchávají nebezpečné příměsi, kteří staví vylámané pěstírny uprostřed lesů?
„Na ty nemáme kapacitu. Protože jsme pořád na nějaké kontrole u pana Nováka, který má na zahradě pět keřů. A když už se nám podaří něco většího rozkrýt, je to běh na dlouhou trať. Ale zabavovat kyvadlové váhy a lampy u babiček z Horní Dolní zvládneme za odpoledne. A statistika se plní.“
Zajímá mě, jestli se mu někdy stalo, že by se mu podezřelý postavil a řekl něco, co s ním otřáslo. Usměje se, ale ta úsměv je hořký.
„Jednou. Byl to kluk, možná dvacet let. Pěstoval si doma dvě rostliny, nic velkého. Když jsem mu vysvětloval, že je to trestný čin a že si musíme promluvit, podíval se mi do očí a řekl: ‚A vy jste někdy přemýšlel o tom, proč je to vlastně zakázané? Proč je alkohol povolený, i když zabíjí tisíce lidí ročně, a konopí je nelegální, i když neexistuje jediný případ, že by na něj někdo umřel?‘“
Odmlčí se.
„Já jsem mu samozřejmě řekl, že já jenom plním zákon, že nejsem od toho, abych ho posuzoval. Ale pravda je, že od té doby nad tím přemýšlím skoro pořád. Proč je to vlastně zakázané? Kdo z toho těží? A proč já musím být ten, kdo to vymáhá?“
Měli byste vědět, že tenhle policista není žádný rebel. Nemá dlouhé vlasy, neposlouchá reggae, nechodí na konopné pochody. Je to normální chlap, který má hypotéku, dvě děti, chodí s nimi o víkendu na výlety a večer usíná u televize. K policii se hlásil, protože chtěl pomáhat. A teď se ocitl v situaci, kdy sám sobě připadá jako součást nespravedlivého systému.
„Nechci, aby to vyznělo, že jsem proti práci policie. Já svoji práci miluju, jen bych chtěl dělat to, k čemu jsem se zavázal – chránit lidi před skutečným nebezpečím. A to, že někomu zabavím rostliny, kterými si léčí bolavá záda, není ochrana. Je to byrokracie. A je to zbytečné.“
Ptám se ho na závěr, co by vzkázal politikům, kteří o legalizaci rozhodují. Dlouho přemýšlí.
„Ať si udělají výjezd se mnou. Ať zažijí jeden den, kdy musí vysvětlovat umírající ženě, že jí bereme poslední úlevu, protože je to ‚nelegální‘. A pak ať mi řeknou, že to, co děláme, dává smysl. Já už tomu dávno nevěřím. Ale dokud se zákon nezmění, budu to dělat dál. Protože to mám v popisu práce. A protože bych přišel o hypotéku.“
Vstává, platí za sebe i za mě, a než odejde, otočí se a ještě dodá:
„Víš, co je na tom nejhorší? Já jsem přesvědčený, že za pár let tady legalizace bude. A všichni se budou tvářit, že to je pokrok, že jsme se konečně probrali. A já si budu říkat: proč jsme kvůli tomu museli zničit tolik životů? A proč já jsem u toho musel být?“
Dveře hospody se zavírají. Venku prší. A já přemýšlím o tom, kolik dalších policistů nosí v sobě stejnou otázku a neodvažují se ji vyslovit nahlas.
